(z výstavy Doteky tónů, Muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě, 24. 4. – 17. 5. 2015)

Už od prvního doteku s výstavou Ireny Stanislavové v našem muzeu mi padl do oka obraz Zvuky kosmu (olej na plátně, 110 x 90 cm, 2009). A myslím, že příčinou takového „padnutí“ je zrovna v mém případě ladění. Ladění na stejnou notu. Sám mám blízko k muzice a můj otec, malíř a primáš František Kapsa z Nivnice (1943–2007) mi jako první ukázal, že hudbu lze také malovat. Sám prošel malířským obdobím abstrakce, jejímž námětem byla právě hudba, tématem pak harmonické zákonitosti. Vznikly tak obrazy inspirované harmonickými pojmy jako tonika, dominanta, subdominanta… Celý cyklus nesl název Rozum a cit a v jeho vrcholu stála citace z antické literatury, Sokratovo rozvažování (v platónském dialogu), co je to „krásno“.

Když se nyní dívám na obraz Ireny Stanislavové, vybavuje se mi jiná myšlenka antické literatury – „hudba sfér“. Toto rozvažování se přičítá Pythagorovi a jak víme, nebyl to jen antický matematik, ale také vlastně jakýsi, řekli bychom dnes – teoretik hudby. Jakoby matematiku, vyžadující cestu rozumu a hudbu, k níž je klíčem cit spojoval jiný dobře známý antický pojem – harmonie. A Zvuky kosmu Ireny Stanislavové jsou svědectvím o takové harmonii.

Ovšem i z jiné strany starověkého Středomoří se nám dochovalo svědectví. Ozývá se v posvátných výrocích Žalmu 19: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. (…) Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. (…)“ (Ž 19, 2. 4–5a). Nejsou to slova… To je přece pro malíře velmi důležité, k tomu on bytostně přirůstá, tomu on rozumí. Kdyby totiž mohl vyjádřit to co cítí literou, pak by se stal spisovatelem, ale on má v srdci něco jiného, co slovy nemůže vyjádřit (podobně jako hudebník). A povězme si upřímně: lze při pohledu na vesmír, ať už na noční obloze nebo prostřednictvím svědectví kosmických fotografií činit něco jiného než žasnout? Nepřibližovat se právě onomu úžasu, který ve svých verších tak zdůrazňuje svatý Jan Pavel II.?

Obraz Ireny Stanislavové Zvuky kosmu právě rozechvívá (jako tón strunu) takový úžas. Je vidět hloubka, tušení nekonečnosti, úchvatné hlubiny. Ale i radosti, souladu z fascinujícího řádu, skladby stvořeného. Vír, který zní, spirála radosti, která není iluzí. Ona skutečně je (i když není slyšet) a tento obraz o ní svědčí tím více, čím více je tato radost mimo nás a někdy hodně zapomenutá. Ale je to jako s počasím – nad zataženými mraky stejně září slunce. A tento kosmický soulad je zde s námi, přestože je mnohé, co je nám nablízku v hlubokém nesouladu. Proto tento obraz pomáhá. Je jako víra, tedy jakýsi most k pravdě.

 

Mgr. Aleš Kapsa, kurátor výstavy

čtvrtek, 14. května 2015